Krátké seznámení s fenoménem jménem moření

     Po krátkém nastínění problému v poradně na serveru jawamanie se na mě doslova sesypala lavina mailů, vzkazů a žádostí o radu při chemickém čištění. Proto jsem se rozhodl trochu tenhle problém rozvést.
     Nemá cenu asi popisovat do detailu chemické postupy a reakce, protože ty asi nikomu nikdy nic neřeknou. Ale v zásadě bych měl hned v úvodu říci, že pomocí kyselinných lázní se v první řadě odstraňují hlavně oxidace kovů a teprve až v následující etapě se může měnit povrch kovu (změny fyzikální - lesk, drsnost, znečištění..)
     Asi bych měl také napsat hned ze začátku něco k oxidaci uhlíkatých ocelí.

Koroze je znehodnocování kovu vlivem povětrnostních podmínek. V podstatě se rozlišují dva typy oxidací.

Jednak je to chemická koroze, tj. reakce kovu se vzdušným kyslíkem, vlhkostí a v ní rozpuštěnými oxidy uhlíku a síry. Tuto korozi zvlášť urychluje i zimní posypová sůl, protože v takovém prostředí vznikají zásadité a kyselé oblasti, které kov dosti agresivně narušují.

A na korozi elektrochemickou, která vzniká na povrchu kovů i když se kov nenachází ve vlhkém prostředí. Je dána výměnou elektronů a vznikem místních elektrických přechodů. V podstatě vznikají v některých místech katody a v některých anody. V důsledku tohoto procesu vznikají hydroxidové a železité ionty a tvoří se za pomoci kyslíku rez.

     Tomuto zhoubnému procesu se snažíme bránit různými procesy - nátěry, pokovováním nebo chemickou cestou - mořením a pasivací.
     Když jsme se už konečně prokousali nudným a nic neříkajícím úvodem, tak si můžeme říci i něco o mořících kyselinách. V praxi se využívá nejvíce právě kyseliny dusičné, fosforečné, sírové a chlorovodíkové. S poměrně dobrým výsledkem lze využívat například i kyseliny citrónové a šťavelové.
     Pro moření uhlíkatých ocelí jsou nejvhodnější kyseliny dusičná a fosforečná. Obě dvě kyseliny mají totiž tzv. pasivační účinky. Tzn., že kov po moření i konzervují. Každá trochu jinačím způsobem. Dusičná kyselina navzlíná do pórů kovu a po ukončení reakce s kovem na vzduchu ještě zreaguje. To znamená, že zapříčiní oxidaci na povrchu ve velmi malé (mikroskopické) vrstvě. Tím, že se povrch zoxiduje, tedy zpasivuje, tak k materiálu nemá přes oxidy přístup vlhkost a kov už nemůže dál oxidovat. Naproti tomu kyselina fosforečná při reakci na povrchu kovu vysráží ve vodě nerozpustné fosfáty, a proto k materiálu nemá přístup vlhkost. Na tomto principu se ošetřovaly dříve i motocyklové nádrže - buď se zevnitř pocínovaly nebo právě nafosfátovaly.
     Pro moření hliníkových slitin je vhodná kyselina dusičná, ale lze s dobrým výsledkem použít i chlorovodíkovou, sírovou nebo citrónovou. Ta je je slabší a nejméně reaktivní. Proto se hodí na choulostivé součásti (chromované nádrže, lakované součásti, atd.).
     Na nerezové oceli se hodí hlavně kyselina dusičná a fosforečná. Po moření ztrácí nerez svůj kovově lesklý zevnějšek a nepatrně zmatní a zbělá. Tím pádem na něm není vidět každý otisk prstu.
     Moření se všeobecně provádí buď jako antikorozní ochrana nebo jako čistící proces. A to hlavně k odstranění oxidací a vyčištění různých špatně dostupných míst (kouty, sváry..). Moření se provádí hlavě dvěma způsoby. Ponorem (tj. kyselinová lázeň) nebo potěrem (speciální mořící gely, které se rozetřou nechají působit a pak setřou pryč).

     Pro domácí čištění doporučuju kyselinu citrónovou, protože je málo reaktivní a dá se v případě absence průmyslového koncentrátu nahradit i klasickou potravinářskou. Jinak také mohu doporučit kyselinu dusičnou a fosforečnou - kvůli pasivačním účinkům. Po moření kyselinu nevyhazujte. Lze ji používat i opětovně. A také Vás musím požádat, abyste ji nevylívali do odpadů ale odnesli na likvidaci. To by dle mého názoru k seznámení se s problematikou moření stačilo. V dalším článku shrnu postupy při samotné aplikaci.